Deníček skupiny Těžká doba


Dvě administrativně podchycené zkoušky, 7. a 14. července 2008

Normálně bych neměl zapotřebí psáti ´jen´o zkouškách, ale dvě červencové byly v ledasčem výjimečné. Tedy popořádku...

Především, milý čtenáří, tím, že jsme se sešli v sedmi lidech, pokaždé. Za ty předchozí nemohl tak br. kapelník, protože někteří členové TD jednoduše nechodili a nechodili a vymlouvali se kolikrát obludným způsobem, přestože sms s časem dostávali. Zkusil jsem vypomoci a protože slovo dalo slovo a všichni, včetně nových akvizic naší úderky (na mysli mám Marťu a Terku), byli pro, zkoušky proběhly a proběhly, řekl bych, úspěšně.

První z nich drobně poznamenána pozdním příchodem kytaristy Míry (návrat z Pardubic) a Matýska (musel chudák dlít v práci). Na druhou stranu ovšem otevírací doba Sauny, naší zkušebny, prodloužena do desíti, a tak se stejně tři hodiny čistého času hrálo. Udělalo se dost nového, staré kousky se oprášily a vypilovaly.

Druhá zkouška, kterou jsme svolali hned po Žampachu, neb bylo o čem mluvit, dopadla také solidně, nakonec i Marťa si po vyrovné smsce vzpomněla a urychleně přiběhla, záchranná akce v podání Petra a Míry měla pak za následek, že i ten bubínek do ruky dostala.

Pravda, večerní sezení anóbrž dojezd, proběhnuvší za účasti některých členů v nonstopu ´u hada´, s koncem až někdy ve dvě ráno, mělo jisté trhliny, rozepisovat se o nich pochopitelně nechci a každý z nás má události pozdního večera poněkud jiný názor. Z toho pozitivního si budu pamatovat debatu s Terkou a Mírou o literatuře a umění obecně (proč se vždycky rozpálím a rozradostním, kdykoli dojde řeč na Bulgakova?! :-), spícího Matýska na stole a následně probudivšího se, kterak poněkud obhroublým slovníkem rozpráví o vztahu k nějaké slečně a její nemohoucnosti v období pravidelného měsíčního neduhu :-)

Doufám, že trudomyslnost a chuť s tím prásknout některé z nás přejde a začneme zase dělat, cvičit, hrát a užívat si to. Protože o tom přece ta muzika je, poznávat nové lidi, prožívat hraní hezky po svém. A teď to musím rychle utnout, než bych rozvedl své duševní pochody, co pro mne vlastně hudba znamená. Zakončím pouze citátem Paula Hindemitha, jenž pravil následující kouzelnou větičku: Lidé, kteří spolu hrají, nemohou být nepřáteli, Alespoň dokud skladba neskončí...

O důvod víc nekončit!

Zapsal br. Jan Yamaha Pokorný, klávesák