Deníček skupiny Těžká doba


11. hraní – Rýdrovice – čtvrtý velký fet „na samotě u lesa“, 4. 11. 2006

Už počtvrté jsme s naší hudební úderkou zavítali na tradiční podzimní sešlost v Rýdrovicích a počtvrté to bylo opět jedinečné, skvělé! Známé a přívětivé obličeje Karolína, Pídi a Píďovky a její ségry, ogarů ze Vsetína a další a další nás srdečně vítaly, opět jsme byli jako doma…

No nejdřív jsme ovšem vůbec museli na tu chalupu nad Rýdrovicemi dojet. Mannitou totiž dopustil, že ač začátek listopadu, tak poměrně zimně, sníh a tak. A představte si, že v Rýdrovicích málem jak na Sibiři, doslova fujavice a za vsí naváto přes cestu do půl metru sněhu a sněžilo a foukalo furt! A tak většina aut stála ještě pod lesem a většina účastníků musela k chalupě pěkně po svých.

Já osobně původně bláhově zamýšlel cestovat vlastním vozem (se sníženým podvozkem a ještě k tomu stále na letních gumách). Nakonec mě zachránil pražský bratr, kterýžto přijel se ženou a další známou rozměrnou firemní dodávkou, do které se vešlo úplně všechno - ale hlavně já, moje choť i Jan Yamaha a taky naše nástroje a aparáty. Navíc čerstvě přezutý vůz dokázal pod bratrovým zkušeným vedením jako jeden z mála projet závějemi a dorazit až k chalupě. Tam už čekal Míra s Matýskem, ti však museli fujavicí pěšky, s aparátem na zádech to teda určitě nebyla sranda. Ještě se čekalo na mladé Italy, ty měl dovézt snad Hubassův otec. Dorazili ne nepodobní sněžným mužům, ale živi a zdrávi, s nástroji i kombem a navíc se dvěma fungl novými děvčaty, která docela dobře zapadla do rozjařující se společnosti…

Večírek se opět náležitě vydařil. Hudba byla účastníky fetu přijata tradičně vřele a mnozí opět do tance i do zpěvu. Vedro bylo tedy opět k padnutí, krb sálal a na „pódiu“, které je o dva schody výš než „hospoda“ a „parket“, bylo jak v sauně. Elektrokytarista Míra se chladil již tradičně vyzutím, celý večer a noc byl bos, snad i čurat do sněhu za chalupu chodil bez bot. Ale hrál jako o život, je prostě vidět, že ho Rýdrovice berou. Ostatně všichni jsme hráli, jak kdyby měl přijít konec světa, snad jen Jan Yamaha byl poněkud v depresi, neb si nebyl jist, zda urval jakýsi zápočet nebo ne. Na hraní a zpěvu to ale znát nebylo, jen obličej měl poněkud posmutnělý…

Jan Yamaha byl taky prvním z kapely, který odešel někdy kolem půl druhé ráno spát. Ovšem zbytek naší úderky včetně Matýska se pochlapil. Hráli, posléze kecali, poslouchali muziku a konzumovali jsme až téměř do samého božího rána! Až jsme zůstali sami jen se dvěma holkama, co je přivezli mladí Italové, no a ustlali jsme si snad někdy mezi pátou a šestou většinou přímo na místě hraní v blízkosti hřejícího krbu.

Pár slov si určitě zaslouží tradičně skvělý servis: gambáček, utopenci, skvělá polívčička s klobáskami, v noci dokonce kuřátka připravovaná na pekáči v udírně. To už jsme ale opravdu nemohli, a tak jsme se o lahodnou drůbež podělili s každým, kdo jen trochu chtěl. Samozřejmě nemohla chybět skvělá slivovička, taky nějaká ta „raketa“ se našla, nemělo to chybu…

V neděli zrána jsme odjížděli navýsost spokojeni. A hlavně nabiti novou pozitivní energií, kterou jsme už hodně potřebovali. Teda já osobně určitě ano. Diky vám, Karolíne, Píďo, Píďovko, brácho a vůbec, že všichni jste takoví jací jste… A nashledanou na jaře!