Deníček skupiny Těžká doba


9. hraní – Lanškroun – otvírání Pivovarského náměstí 22. září

Pro kapelu vzniklou v hospodě a k hospodě po celou dobu své existence patřící není určitě příhodnějšího hraní, než jakého se Těžké době dostalo u příležitosti otevření nového náměstí, které vzniklo v Lanškrouně na místě někdejšího starého pivovaru. Pravda, pro mne osobně mělo toto hraní hodně nostalgický nádech…

Vyrůstal jsem v Lanškrouně a stále se za Lanškrouňáka považuji. Jako kluka mě starý knížecí pivovar, zřejmě nejstarší v širokém regionu vůbec, lákal jakousi tajemností. Byl pozoruhodnou stavbou, která měla svůj „genius loci“. Dokonce si ještě pamatuji, jak se „ledovalo“, tedy jak byl do pivovaru navážen led z lanškrounských rybníků. Už nevím, jaké pivo jsem coby zvědavý chlapec ochutnal úplně první, ale myslím si, že to muselo být pivo lanškrounské… Pravda, nemívalo vždy nejlepší pověst, ale mívalo i své světlé epochy… Bohužel, pivovar nepřežil zdrcující nástup „tržního mašinismu“ (jak s oblibou říkává br. Petr Kulda) a byl odejít na smetiště dějin. Bohužel taky z velké části zbourán, což ranilo přímo do srdce nejen mne. Pan spisovatel Hrabal byl také jistě smuten, když se mu tato zpráva donesla do nebe…

Ale zpět do současnosti. Dnes je na místě pivovaru poměrně sympatický plácek, další lanškrounské náměstíčko, a až bude vše zcela hotovo, bude tam zajisté příjemně tak, jako je i na řadě dalších míst tohoto utěšeného městečka. No a my jsme měli tu čest si při otvírání náměstí zahrát…

Náš koncertík byl až na úplný závěr celého programu, na řadu jsme se dostali až někdy kolem deváté hodiny večerní… Před námi prý vystupovala mj. i Naďa Urbánková s Bokomarou (nevím, zda to tak opravdu bylo, ale to spojení mi připadlo málem neuvěřitelné, jak to jen ten Javor dokázal?), no ale pak taky šumperská kapela Happy to Meet, kterou jsme slyšeli a dost hodně se nám líbila. Jsou „šmrncnutí“ keltštinou a výborně jim to šlape… Do hraní jsme nastoupili s vervou, jež z nás nevyprchala ani v zimě, která už s večerem nastoupila. I když někteří z nás dokonce nasadili i svetry, nakonec je zase svlékali. Elektrokytarista Míra skončil jen v tričku, tak ho ta naše muzika hřála! Lidí mohlo v té zimě zůstat tak do stovky, měli jsme i fan klub v osobě mé ženy Dany, která si v té zimě vytrpěla, ale za podpory mírné konzumace vína vše vydržela a vypadala spokojeně…

Hráli jsme v podstatě naši „klasiku“ s tím, že na flétnách zaskakoval náš exčlen Honza Škarka, protože Matýsek dlel v ty dny kdesi ve Španělsku. Honza hrál jak o život své maminky, která mu v těch dnech umřela. Byla to naše fanynka z nejvěrnějších, fantastická ženská, které Pán Bůh moc nedopřál, protože odešla hodně mladá. Co to je, ksakru, něco málo přes padesát?! A my jsme jí zahráli Carpe Diem, které měla moc ráda. Měl jsem v krku onu zvláštní hořkost a v očích slzy. Taky jsem hrál jak o život… Věřím, že tu Redlovu písničku tam někde nahoře slyšela a že jsme jí udělali radost, když už nemohla být s námi jako vždycky před tím…

Ten koncert se nám docela povedl, někteří z prochladlých posluchačů dali najevo, že se jim líbíme, jeden z mých dávných kamarádů dokonce řekl krásnou větu v tom smyslu, že když nás slyšel před nějakým tím rokem, připadali jsme mu spíš jako parodie, teď už prý je to úplně o něčem jiném, pokrok je prý evidentní, chválil muziku i vokál… Tož neudělalo by to jednomu radost?

Ozval se i názor, že bychom si mohli zahrát na „Kopě“, což je obrovský mejdan turistů i města jako takového a lidí do tisíců… Že bychom se do Lanškrouna ještě někdy podívali? A proč ne… Je to přece prima městečko… KaPo