Deníček skupiny Těžká doba


2. hraní – koncert v Nowe Rudě 27. května

droga do skoly

Podruhé v historii naší hudební úderky jsme se vydali do zahraničí. A to do polské Nowe Rudy, ve které máme hudební přátele, kluky z kapely Lowcy Szmalu. Pozvali nás na tamní městské slavnosti, a to by přece bylo, abychom tam nevyrazili propagovat český hospodský bigbít, že…

Takže z Ústí vyjela výprava dvou osobních vozů, Mirkova Octavia Combi a můj stařičký Fiat Tipo, obsazeny nadšenými hudebníky očekávajícími nové hezké zážitky (někteří hlavně „bardzo ladne kobietky“)…

aparat

Cesta v heslech: do Náchoda na celnici v Bělovsi v pohodě, doklady v pořádku, žádný problém. Prvních cca pět kilometrů v Polsku po super silnici (velebím místní cestáře). Posléze ale ouha – co kilometr, to „remont drogy“, semafory, popojíždění, trvá to snad patnáct kilometrů, chytám nerva… Míra našel zkratku a opouštíme hlavní „drogu“… Šílené!!! Snad patnáct kilometrů „tankodromu“, kdy nezařadíte ani trojku a jste jako v máselnici (velebím české cestáře a hrozím se, že se můj Tipo rozpadne nebo uvaří!!!). Nakonec ale po zhruba tři a půl hodinové cestě zdárně dorážíme do Nowe Rudy a hledáme místo festu. S dopomocí ochotného domorodce najdeme rozlehlý sportovní areál, kde se slavnosti konají – velký fotbalový stadion s atletickým oválem, v sousedství kryté sportovní haly a bazén… A hlavně: na stadionu obrovské podium s neuvěřitelným aparátem, skoro jako ve Wembley… „Ty jo, co tady budeme dělat?“ uklouzne mně i Mírovi téměř současně, a to jsme za svou hudební kariéru už oba zažili opravdu dost… Ten první dojem byl opravdu monstrózní, navíc na stadionu fůra místa, velká plocha před podiem, za ní stovky míst na sezení, všechno pod stany a obrovskými slunečníky pivovaru „Piast“…

Hledáme pořadatele, ale nemají na nás moc času, je fůra práce, přijeli jsme trochu brzy, ještě se buduje…Musíme počkat na Tomka, což je šéf Lowců Szmalu, ten se nám prý bude věnovat. Máme hlad a žízeň, zvlášť mladší část kapely začíná remcat, klid ale zachovávají oba „Italové“, kteří jako vždycky koukají hlavně po holkách, tedy „kobietkách“… S pobavením zjišťujeme, že jsme na plakátech vedle asi dalších pěti kapel uvedeni coby „Ceska doba“… Následně se tedy snažíme pořadatelům a moderátorům vysvětlit, že tenhle překlad zrovna neodpovídá názvu naší kapely, což se nám nakonec i daří…Konečně přichází Tomek se svou dívkou a všechno je hned růžové. Popíjíme místní pivínko (znalec Hubass chválí), dáváme kávičku, připravují se klobásky a pomalu se blíží čas vystoupení... Naštěstí vysvitlo slunko a je teplo, snad poprvé po dvou týdnech… Hrajeme první o půl šesté v podvečer, zvukovka rychlá a v pohodě, zvuk neuvěřitelný. Poprvé máme i pódiového zvukaře, slyšíme absolutně všechno, Málissova basa mě doslova strká z jeviště, doufám, že stejně dobrý zvuk jde i ven do lidí. Repertoár standardní doplněný několika novinkami, posluchači vstřícní, pomalu jich pod podiem přibývá, poslouchají a fandí.. Zabírají tradiční bluesovky, samozřejmě Fish, ale i Devo, Clash nebo Gurale od Čechomoru, hraje se moc dobře… Praská mi struna (slunce pálí na podium), ale pauzičku vyplňuje Jan Yamaha a velmi rychle opět pokračujeme. Hrajeme trochu víc než hodinu a máme z toho moc dobrý pocit. I lidé pod námi vypadají spokojeně, takže fakt houby zle… Lezeme z podia, pomalu se vzpamatováváme, nějací dva teenageři se se mnou dokonce nechávají fotit, že se jim to prý moc líbilo… Chválí i další místní muzikant mého věku, takže o co jde?

Po koncertu dostávám honorář ve zlotkách, který spravedlivě rozděluji mužstvu, skáču do Tipa a vezu Jana Yamahu domů, aby stihl maturitní mejdan, neboť v týdnu zdárně složil „zkoušku dospělosti“ a musí to přece se třídou „zachlastat“… Do Ústí jedeme úplně jinudy. Díky tchánovi, který byl půl života jako policista na česko-polské hranici, se totiž dozvídám, že je lepší jet z Nowe Rudy pár kilometrů přes kopec na přechod Tlumaczkow – Broumov, no a pak už jedem v pohodě po zlatých českých silnicích až do Ústí - něco málo přes dvě hodiny!!!…

Na místě zůstávají čtyři členové kapely vybavení zlotkami, se zajištěným noclehem v hotelu… Prý si to užili – ale to musí napsat oni sami. Pokud mám nějaký závěr udělat já, tak jednoznačně kladný. Bylo tam skvěle a jen houšť! Za cesťák a trochu stravy tam prý můžeme hrát kdykoli… Tož tak… KaPo Jo, a Míra má novou kytaru.. Ať se pochlubí sám…


MJ: Tož jo. Když nepočítám svoji první Irisku (pro nepamětníky, to byla kytara, ne ženská), tak jsem celý život hrál na svoji starou dobrou překližkovou Kawai-strat, jejíž věk neznám, ale určitě má přes 35 let. Sice se mnou prodělala několik radikálních změn, hlavně výměnu snímačů za jeden singl (noname) a humbucker (neboli hamburgr) Seymour Duncan SH4, vloni dostala i nový pickboard s krásnými houbičkami.

Protože mě někteří kamarádi muzikanti dlouho hecovali, že kytara není v kapele slyšet, udělal jsem si radost a pořídil své Kawaice mladší sestřičku. Vyhlédnul jsem si vínově červenou krasavici od firmy Cort. Po tom, co jsem prolezl spousty internetových fór o kytarách jsem věděl, že firma Cort je velice slušná (dělá např. OEM kytary pro Ibanez, která je pak prodává pod svým jménem) a že prodává dobré nástroje za rozumnou cenu. Jedinou firmou, o které vím, že Corty dováží, je Guitarpark v Praze na Jungmannově náměstí. Tam jsem se dozvěděl, že mnou vyhlédnutá krasavice G290 se nedováží a asi ani nebude (přesto, že je na jejich webové stránce). Místo toho jsem měl na výběr mezi mladší sestrou Gé dvěstědevadesátky s označením G285 (od G290 se liší tvarem těla, dřevem a snímači) a originál Fenderem Stratocasterem American Highway. Dlouho jsem se mezi nimi nemohl rozhodnout, ale nakonec mi Cort sedl líp do ruky, takže jsem se nakonec stal majitelem této kytary.

Pokud to někoho zajímá, tak tady jsou vlastnosti:

Na webu to je tady.

Chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul na její hutný pronikavý zvuk (Kawai proti ni opravdu spíše bzučí), chtělo to i radikálně upravit zvuky na procesoru, ale už jsem se s ní skamarádil.

Na rozlučenou se svoji starou dobrou hřibově mochomůrkovitě lysohlávkovitou Kawaikou alespoň 1 obrázek, který se kliknutím zvětší.

R.I.P.

kawai_small.jpg, 50 kB