Deníček skupiny Těžká doba


5. vystoupení 07.05.2004

Jsou v životě amatérských kapel okamžiky, které snesou tesání do olšových těl elektrických kytar, dřevěných korpusů cizokrajných afrických bubnů či plastových krytů digitálních klávesových nástrojů, neboť jejich význam jest všeobecně považován za natolik přínosný, že jejich prosté zaznamenání sprejem na zeď či na elektronický nosič netuzemské provenience by mohl vést toliko k tomu, že by jejich přínos byl doceněn pouze málo nebo v horším případě nedobře. A za jeden z takovýchto okamžiků lze bez uzardění považovat i následně popsanou akci.

Hraní toto domluvil náš sice přísný, ale jinak dobrý a zejména spravedlivý kapelník br.Karel u příležitosti uvedení do provozu tohoto nově zřízeného zařízení, aby se jako mladá mládež měla kde scházet a naslouchat ba i té živé muzice.

Vzhledem k předpokládané zvýšené hladině zvuku a velikosti daného prostoru bylo nemyslitelné vystupovat bez aparátu, pročež jsme opět zaangažovali mladého Tomáše Hubeného, který se osvědčil minule v DDM. Tato volba byla správná i z toho důvodu, že nebylo nutné provádět převoz aparátu, nýbrž pouze jeho přenos, což při váze všech těch krámů, které bigbítoví muzikanti potřebují k tomu, aby mohli dělat kravál, bylo furt lepší než někde shánět povoz.

Sraz byl stanoven na 18.30, přičemž vzhledem k různým pracovním povinnostem jsme se scházeli postupně až do 19.00, což však nebylo nijak na závadu. Oproti minule jsme s I.Y.P. měli každý své extra kombo, což se ukázalo jako celkovému soundu velmi přínosné, neboť jsem mohl ve velkém rozsahu používat Stereo Chorus ku vylepšení zvuku violoncella zejména v pomalých lyrických pasážích. Taktéž M.J. s sebou z těch samých důvodů přivlekl kytaristovu pomstu čiliže elektronkové kombo vlastní konstrukce se dvěma gigantickými transformátory a celkové váze zvící více nežli čtvrt centu, ještě že si ho nosí sám. Pročež ve volume byly značné rezervy a to bylo v závěru jen dobře.

Jelikož jsem měl celý den poznamenán sice drobnými, leč velmi častými sklerotickými výpadky, zapomněl jsem si v práci noty, pro které jsem lehce po 19.30 musel odkvačit, neboť samozřejmě sice téměř všechno již hraju, tak jak je u mě dobrým zvykem, zpaměti, ale s notama, navíc na lesklém chromovaném stojánku, to přece jenom vypadá v celkovém designu a image mnohem důvěryhodněji.

Přesně s úderem 20.00, neboť slušné kapely začínají vždycky včas, dáváme po krátkém kapelníkově úvodním slovu (já jsem se pokusil verbálně přivítat 001, leč byl jsem napomenut, ať raději mlčím, pročež jsem tedy, jsa poslušen dospělých, představených a vůdců, způsobně mlčel) úvodní kus a sice "Sladké je žít", aby publikum vědělo, na co že to přišlo, a pak již pokračujeme jeden standardní kus za druhým.

Když už jsme u publikumu, tak to jsme tedy byli všichni velmi příjemně překvapeni, kdože to všechno přišel, neboť se jednalo o přepestré spektrum všech věkových kategorií, profesí ba i politicko ekonomických názorů a smýšlení. Namátkou lze jmenovat (omlouvám se všem, na které jsem zapomněl s dovětkem : nepiště nám to do e-mailových vzkazů, za chvíli by tam nic jiného nebylo) : fanynky 001 a 002 i s příbuznými a známými, maminku J.H.Š - ovou i s kolegyní, Jana Steklíka svobodného výtvarného umělce, Markétu Světlíkovou dramatickou pedagožku, Jiřího Sittu obchodníka s manželkou, Standu Horského kytarisu z bývalého SPAGU i s bratrem, Jana Pilaře audiokonstruktéra a mnoho a mnoho dalších mladších i starších posluchačů, kteří, sedící na židlích i na podlaze, vytvořili skutečný bigbítový kotel, který mladého stárnoucího amatérského muzikanta, nacházejícího se, proč si to nepřiznat, na cílovém prahu kariéry, mentálních schopností a v některých případech i života, dokáže vybičovat k podání výkonů, kterých by za normálních okolnotí nebyl schopen anebo pouze s těžko překonatelnými obtížemi.

Pročež jsme hráli jako o život všechny kusy, jejichž nácviku jsme věnovali prakticky celou zimu a jaro a publikum bylo velmi vstřícné a odměňovalo nás srdečnými ovacemi a potleskem i přesto, že br.Karlovi nepraskla, tak jako vždycky, ani jedna struna, patrně zejména proto, neboť si zaplaťpámbů donesl pořádný stroj Washburn, který kromě toho, že ladí prakticky celý večer, taktéž nepraská.

Zhruba ve 21.00 dáváme první pracovní přestávku, abychom si oddáchli, vyvětrali hlavy ba i jiné části trupů a pohovořili s přáteli či známými. M.N. odchází do sousedního kultůrhausu na jakýsi raut u příležitosti Kociánovy houslové soutěže, přičemž nelze nepřipomenout jeho vlastní slova o tom, jak pro dnešní večer dal přednost účinkování s TDKP před účastí na KHS, k čemuž některé jeho kolegyně měla výhrady, avšak on přesto zůstal tvrdý v původním zámyslu a nepovolil.

I ve druhé části hrajeme s nezmenšeným nasazením a publikum opět nešetří projevy chvály. Druhou pauzu dáváme kolem 22.00 a opět vzhůru na vzduch, na raut, na černé pivínko a pohovořit. Poslední část věnujeme v řadě případů rekapitulaci čiliže kusům již jednou hraným, avšak přesto žádaným na četná přání, kusu "Sen" od Lucie s obligátní již vokální výpomocí fanynek 001 a 002, a též několika volným improvizacím na závěr jednotlivých kusů, neboť se nám nechce přestávat hrát. Kolem 23.00 i přesto, že se nikomu nechce končit, dáváme poslední kus, br.Karel představuje jednotlivé členy kapely a též br.zvukaře, kteří jsou, pýříce se dojetím, odměňováni aplausem a pochvalným mručením, a za neutuchajících projevů přízně publikumu děkuje posledně jmenovanému za vstřícný přístup, který rozhodně o mnoho a mnoho "panelových domů" předčil všechny naše byť i ty nejsmělejší představy.

Ve velmi dobrém rozmaru tedy provádíme i poslední nedílnou součást každé bigbítové akce a sice balení aparátu, ostatních všemožných krámů a jejich odnos do aut a taktéž do ZUŠ. Vezu M.J. včetně jeho vybavení domů a poté zase zpět, kde až do pozdních večerních či časných ranních hodin probíhají metodicko - ideologické rozbory celé akce a záležitostí s tím souvisejících.

Mám-li pohovořit na samý závěr za sdružení nás bratrů kronikářů, tak nemohu než ve všech ohledech převelmi kladně, nejlépe laskavými votivními slovy : děkujeme Ti, ó Veliký Mannittou, že jsi na nás toto vystoupení seslati ráčil. A kdyby třeba zase někdy příště …